Ríanna vanima
První kapitola, nebo spíše prolog povídky, jejíž hlavní hrdinkou jsem já sama - nechala jsem se inspirovat dalšími autorkami, které něco na stejný způsob psaly přede mnou.
Ríanna
vanima,
Indotári
Sí wila númenna
rámainen laurië
Krásná
princezno,
královno srdcí
Nyní leť na západ na
zlatých křídlech
Bylo
to všechno k neuvěření. Ta
úžasná náhoda, že mi
teta Ludmila zaplatila roční studium v USA.
Přestože sedím v letadle
a vím, že se už nemůžu vrátit, pořád
mi to připadá jako nějaký
krásný sen a
bojím se, že se probudím. Nejenže
poprvé v životě někam poletím,
ale já budu bydlet u cizí rodiny, chodit do
cizí školy, celý den mluvit
cizím
jazykem… Půl roku neuvidím svou rodinu, ale nad
tím teď nepřemýšlím.
Prohlížím
si dolarové bankovky ve své peněžence a adrenalin
v mojí hrudi stoupá…
Deset vteřin do odletu. Reflexně vzpomínám, co
jsem
zapomněla a zároveň se snažím
nepřemýšlet nad tím, abych se zbytečně
nenervovala.
Pět.
Začínají se mi třást ruce.
Čtyři.
Cítím, jak se mi potí záda.
Tři.
Rozhlížím se kolem sebe.
Dva.
Všichni lidé se tváří,
jakože létat do Ameriky je běžná věc.
Jedna.
Pokouším se o to taky.
Vzlétáme.
Moje uši zaplaví nesnesitelná bolest.
Kamarádky mě před
odletem varovaly a vybavily pro tu příležitost
balíčkem žvýkaček. Ty se
nejspíš
mají moc dobře na dně kabelky. Bolest
neustává, hlava se mi
nejspíš každou
chvíli rozskočí… Pomoc, pomozte mi
někdo!
Undómess
elen síla
Ze soumraku
svítí
hvězda
Už nesedím
v letadle, ale padám stříbrnou vodou
dolů.
Nemůžu dýchat. Lapám po vzduchu.
Šmátrám rukama kolem sebe.
Snažím se křičet –
„Ava aista!“ uslyším
hrubý hlas. Uvědomím si, že mám
zavřené oči, proto je otevřu a snažím se něco
rozpoznat. Chvíli trvá, než si moje oči na tmu
zvyknou, ale pak spatřím mužskou
postavu.
„Sila…“ zašeptá
ten samý
hlas, který je teď téměř
k nepoznání, a po místnosti
se rozlije světlo.
Teď už mám oči zmatené dokonale, a proto nejprve
dvě minuty mžourám a pak se
teprve rozhlížím se po místnosti.
Sedím na posteli, vedle ní je noční
stolek a kromě židle, na
které sedí muž, už nic
dalšího. Je to elf. Má jasně
modré oči a dlouhé tmavé
vlasy.
„Promiňte – nemluvíte česky?“
zkusím nejistě.
„Ano, mluvím, wendë,“
překvapí mě a jen hrdost mu nedovolí dodat
„jako jeden z mála.“ Co mě
však
překvapí ještě víc, je to, že mě
nazval wendë. To znamená, pokud se nepletu,
dcera. Nemůže být přece o mnoho starší
než já, tipovala bych ho na dvacet.
„Vítejte v Metta
hiswë.“
„No, z elfštiny si pamatuju tak
akorát Nályë
vanimy, můžete mi prosím objasnit,
co znamená Metta hiswë?“
snažím se o
úsměv.
„To znamená konec mlhy, wendë.
A vaše věta by správně měla být Nályë
vanima,“ opraví mě.
Začervenám se a nejradši bych si za to
nafackovala.
Přece to nemyslel osobně, když řekl „Jsi
krásná,“ jen mě opravoval
v nesprávném výrazu.
Navíc – já a
krásná? No dobře, nejsem zrovna
nejošklivější, ale co moje
ochablé břišní svalstvo a
krátkozraké oči? A moment,
kde mám brýle a jak to, že bez nich
vidím?! Instinktivně sklouznu pohledem k břichu
které je dokonale ploché!
Podívám se na elfa, hledajíc
vysvětlení, ale ten má
na práci něco vyloženě lepšího.
Sleduje moje vnady, vecpané
v krátkém
topu. Poleje mě horko. Tohle je vážně nějaký
zlý sen. V jedné chvíli
letím
letadlem a hned nato jsem kdovíkde,
vylepšená k dokonalosti a
navíc
s úchylným elfem!
Štípnu se do stehna tak silně, až vykřiknu.
„Jak se vlastně jmenujete?“ ptám se
okamžitě, abych to
zamaskovala.
„Laivindil,“ odpoví a znovu sklouzne
pohledem na mých
devadesát centimetrů. Nenapadá mě nic
lepšího, než na něj nasupeně zírat.
„A vy?“ zeptá se po chvíli.
„Hanka,“ řeknu a v obranném
reflexu si sáhnu na krk.
Stále na něm mám židovskou hvězdu
pověšenou na kůži.
„Jste židovka, wendë?“ zeptá se
a pak mi dojde, co to
v mém výstřihu tak
zajímavého sledoval.
„Ano, jsem,“ vyhrknu bezmyšlenkovitě,
přestože to není
pravda. Hvězdu nosím na krku jen z principu.
Laivindil mlčí a prohlíží si teď moje
oblečení. Růžový top
jsem doplnila modrými kraťasy a na nohou mám
svoje oblíbené žabky.
„Co tu vlastně dělám? Kde jsem se tu
vzala?“ zeptám se.
„Teď se seznámíte
s ostatními,“ řekne, jakoby mě
neslyšel. Takové chování mě
vytáčí, ale snažím se nedat to na sobě
znát. „Ale
na to potřebujete vhodnější
oděv. Zavedu vás k nés Indil.“
Nemám ani ponětí, co to znamená
nés Indil, ale vstanu a
pokračuji chodbou za Laivindilem.
