Kam může člověka zavést opravdu mimořádný a silný dar? Může mu přinést štěstí a úspěch, nebo je to spíš nebezpečná zbraň, která se častěji obrátí proti svému majiteli?

Americká poušť, všude prach a písek, horko.

Pan Allen velmi spěchal. Rychlý pohled na hodinky ho ujistil, že i kdyby stihl doubledecker, jenž jede za patnáct minut, nedostane se do práce včas a povýšení ho mine o ten nejtenčí vlásek. Tím se mu ovšem zhroutí celý systém, kompletní životní plán, který dennodenně plní drobnými úkony, pomocí jichž se dostává na vrchol. A co by tomu řekla maminka…

Zapadlý bar v New Yorku. Pozdní večer. Prší.

Kapky lehce dopadly na okenice, pomaličku stékaly, až zanikly ve vrstvě vody ukotvené v mezírce pod oknem.

Za devatero horami a desatero lesy žila, byla smutná dívka. Nikdo jí nedokázal pomoci. Trpěla chorobou zlomeného srdce. Jedni říkali: „Zamiluj se znovu a žij.“ Nemohla. Jiní povídali: „Zůstaň sama a žij!“ Nemohla ani to.

"Uteč, sakra! Popadni děcko a utíkej pryč, za chvíli jsou tady, já je zdržím! Dělej, pohni sebou, dělej, už není čas!" zařval její manžel a naposledy se na ní ohlédl. V jeho tváři byl vidět strach, ale i odhodlání a vůli bojovat, pravděpodobně naposled.

Někdy má člověk pocit, že všechno skončilo... Stačí ale i nepatrný záblesk naděje a každý je schopen odsunout bolest, beznaděj a žal a jít dál. A nakonec si možná uvědomí, že život občas prostě kope každého a to není nic, co by ho mělo zlomit...

Příběh o snu a realitě, o touze a přáních. Vypovídá o tom, že pro lásku jsme schopni dát život a pro sen jsme ochotni zemřít.

Umění, které se bojí ukázat se... Dokáže mladá Izabela přemoci sama sebe?

Dešťové kapky. Slyším je. Plazí se mi po tvářích a snaží se mne vyrušit ze snu. Usměju se. Běžte pryč, slyšíte? Na vstávání je ještě moc brzy! Venku je ještě tma. A mně se zdá tak krásný sen.

Tato povídka byla napsaná na motivy stejnojmenné písně s opravdu nádherými slovy. Děj se odehrává krátce po ukončení Třicetileté války.

Některý život se může krutým jen zdát a jiný, ač tak nevypadá, jím být. Dvě mladé dívky s jiným životem ale stejným osudem se potkají na osudném místě svého života.

Příběh, který se mohl, ale i nemusel stát.

Za zády mi zněl umíráček a já už raději típl cigaretu, abych neschytal příliš káravých pohledů. Dnešek moc smíchu a radosti neskrýval. S autem jsem stál vedle kostela, do kterého plynul dav v černém. Viděl jsem spousty vzlykajících ženušek, zavěšených do svých mužů, kteří nesli po rukách smuteční kytice. Dnešek asi nikomu z nás tady nepřišel veselý, ale já byl na tohle dávno zvyklý. Pokud nechcete většinu svého života vidět uplakané lidi, nedělejte v pohřební službě. Ale někdo to dělat musí.