„To je můj bratr Irlen,“ ukáže na něj Irelan, „mladší..“

Když vymřou hrdinové, kdo nám zbývá? Jedna dívka s kupou věrných hrdlořezů? Nebo andělé?

Povídka o všech těch slzách, které diváci nevidí a neveselých věcech, které se mohou stát za zdmi barevné budovy. Psáno podle mého snu.

Tato povídka je o studentce jménem Elisabeth, která se snaží žít normální život. Chodí do školy, má nejlepší kamarádku Moniku, ale časem se dějí zvláštní věci. Díky tajemnému dopisu, který dostane, se Elisabeth ocitá v časové smyčce, ve které musí nasadit život, aby uchránila tajemství druhého světa před svým světem.

Tisíc let. Co to je? Snění? Dávno? Zapomnění?

Kapky deště bubnovaly lidem do oken. Déšť seděl u svého okna, od kterého vyhnal Slunce (to se teď krčilo v koutě u topení) a po obloze honil mraky. Věčnost si v klidu popíjela stoletý odvar z lučního kvítí a se zachmuřeným pohledem sledovala dveře. Ty se náhle s lomozem otevřely a dovnitř doslova vpadl Osud. A v patách za ním … stanula Nenávist v celé své kráse. A krásná opravdu byla. Vysoká, že se sotva vešla do dveří, štíhlá jako lidské dívky z časopisů, její havraní vlasy si mnozí pletli s temným závojem a ve velkých, černých očích se mnozí doslova utápěli. Věčnost si všimla, že několik takových nešťastníků Nenávist táhne za sebou na provázku. A o trochu později jí došlo, že mezi ně patří i sám Osud. Na Nenávisti rtech pohrával vítězoslavný úsměv. Jen Věčnost věděla, že ve skutečnosti její sestra vypadá jinak.
„Vypadněte!“ zavrčel Osud na Déšť a Slunce. Ti se po sobě nechápavě podívali a následně se s otázkou v očích otočili k Věčnosti. Koneckonců, měli ještě mnoho co na práci.
„Tak honem!“ zařval na ně a zahrozil Dešti svou holí.
Ten neochotně přestal pršet a zavřel okno. Slunce si rychle dosušilo paprsky a oba s rozezlenými výrazy opustili příbytek. Venku se opřeli o mlžnou stěnu a s našpicovanýma ušima hltali každé slovo.

Jakoby … se všichni démoni, co jich na světě je, zbláznili. A že jich nebylo málo. Metali po sobě kouzla s takovou intenzitou, až … Konec světa. Má být v den mé smrti konec světa? Pekelná bouře a pak … nic. Vypadá takhle konec?! Co my víme o konci? O smrti? Všichni o ní mluví, zpívají, bojí se jí. Ale … jaká vlastně je? Je to on nebo ona? Víla zahalená do tmy. Do všepohlcující, mnohoznačné (a přesto nic neříkající!) tmy. A co je tma? Když zavřu oči? Jakou má barvu? Co je vlastně černá? Polyká všechno ostatní … A občas se jak had po obloze sveze blesk … Jsem blázen, že? Všichni si to myslí. Nikdo za mnou sem nepřijde. Lidstvo už zapomnělo na Merlina … Ale přesto! Přesto vím, že ještě jeden návštěvník sem zavítá! A až ho půjdu vyprovodit – až přijdu ke dveřím! – nikdy už se nevrátím …

Tentokrát se podíváme do zákulisí velké oslavy, kterou Romča připravuje. Půjdeme s Klárou nakupovat a budeme účastníky té slíbené oslavy. Nakonec ještě zabalíme Alenu na tábor... ;)